Mario Tennis - sport, který není tak úplně sportem

Sága rodu Maria, co přežila pleš André Agassiho a vztah Radka Štěpánka s Nicol Vaidišovou. Není větší legendy, co by se proháněla po virtuálních kurtech již přes dvě dekády.

     Netrpělivě nyní očekáváme její další pokračování v podobě Mario Tennis: Ultra Smash na Wii U. Již jen přízvisko napovídá pořádnou tenisovou řežbu, na kterou se osobně ohromně těším. Předtím bychom však mohli vrhnout náš pohled zpět do historie a krok za krokem projít Mariovu tenisovou kariéru. Psal se rok 1995, Mario tehdy již nejenom zkušený instalatér, ale i uznávaný lékař si nemohl dovolit nadále riskovat svůj život na závodních okruzích Mario Kartu a vrhl se na sport bílých límečků. Však proč také ne, pravidla si už osahal coby empirový rozhodčí v roce 1984 ve hře příznačně pojmenované Tennis dostupné tehdy jak konzoli Famicom (u nás známé NESko), tak i posléze na Game Boy.

     Vůbec poprvé se však Mario dostal k samotnému hraní až ve zmiňovaném roce 1995 ve hře Mario's Tennis na (ne)přenosné konzoli Virtual Boy. Tehdy ale pouze jako monored rozmazaná postavička pohybující se v pseudo 3D prostředí nedosahoval takových kvalit, jakých jsme dnes u něj už zvyklý. Ostatně na oné nepříliš proslulé konzoli nedosahovalo velkých kvalit vůbec nic.

   


     Ve druhé generaci už Mario spolu se svoji rodinou hrdinů a padouchů začal poprvé stoupat v žebříčku AMTP (Association of Mario Tennis Professionals, pozn. autora). Dočkali jsme se tak poprvé opravdu přenosné verze hry na Game Boy Color a domácí na Nintendo 64, poslední konzole z dílny Big N podporující cartridge. Osobně jsem GBC verzi úplně nepropadl, protože přinesla do hry RPG prvek, který mě pouze zdržoval od možnosti pořádně mlátit do míčku.

      Oproti tomu N64 verze dala mým joystickům pořádně zabrat. Přestože se mi dostala do rukou až následně po mladší verzi na Gamecube, přinesla před obrazovkou spoustu hodin skvělého hraní s vypjatými sportovními momenty, zklamání v podobě depresí a rage-quitů, opuchlých palců, ale hlavně moře multiplayer zábavy s přáteli. Nelze ani opomenout fakt, že v té době revoluční Transfer Pak umožňoval interakci mezi oběma verzemi hry. Hráč si tak mohl natrénovat tenistu na Game Boyi a pak s ním následně hrát zápasy na N64. Postavy bylo možno přenášet i opačně a zpřístupnění dalších typů kurtů nebylo vůbec k zahození.
 

     Pokročíme-li o pár let dopředu, dostáváme se k další generaci. Mario Tennis zažil reinkarnaci znovu jak na přenosné, tak i na domácí konzoli. Mario Power Tennis na Game Boy Advance pokračoval ve šlépějích svého předchůdce a zachoval si příběh s nádechem RPG a tréninku hráčů. Ochuzen byl však o propojení se svým protějškem na Gamecube. To však neznamenalo, že by si hráč nemohl hru užít na i doma před obrazovkou televizoru, umožnil mu to Game Boy Player. Ačkoliv GBA verze umožňuje multiplayer, je přece jen dnes trochu nepraktické, sehnat dalšího člověka s poněkud postarším handheldem ochotného se přidrátovat k mému pomocí Link kabelu nebo bezdrátově s Wireless adaptérem (to považuji ještě méně pravděpodobné). A já jsem člověk společenský a radši natrhnu prdel živé osobě než nějakému CPUčku. Proto se veškerý můj zájem vrhl na Gamecube.

     Jedná se prozatím o poslední vystoupení Maria na greenu, které si jeho zbožňovatel může doma pustit. Wii verzi nepočítám, poněvadž jde o to samé v bílo-modrém. Zahrát si tu samou hru s Wii Controllerem nepovažuji za posun a dost možná ne ani za výhodu. Z toho důvodu budu mít na Gamecubu jen v multiplayeru nahranou už hezkou řádku hodin čítající trojciferné číslo. Osobně jsem si samozřejmě zahrál na všech možných kurtech, a se všemi možnými postavičkami a jejich schopnostmi. Po takto dlouho odehraném čase ale člověk přičuchne k nevýhodám některých speciálních úderů, slabostem postaviček a řekněme si i někdy nefér náhodě, která může zápas dost ovlivnit. A jako soutěživý typ musím chránit svoje nervy a co si budeme povídat i ovladače před zničením. Dost možná i přátelství by vzalo za své, takže jsme se nakonec dostali ke hře oproštěné o cokoliv navíc. Hraje se na obyčejném kurtu a s podobnými postavičkami. Nejlépe Luigi a Mario nevykazují žádné rozdíly. A to se teprve pak ukáže skill, psychická odolnost a ten pravý vítěz. 

    Dost možná by nástupcem pro mě mohl být Mario Tennis Open na 3DS, kde jsem si prošel všechny turnaje a porazil CPUčka. Bohužel mi ale chybí spoluhráči s touhle konzolí, proto jsem hru docela brzy opustil. Jedná se však o velmi kvalitní hru, kterou bez výčitek doporučil, zvlášť pokud si člověk chce odpočinout od Mario Kartu.

    A snad možná proto tak netrpělivě očekávám Ultra Smash, nějaký ten progres by si Mario Tennis už zasloužil.

Vývoj Mario Tennisu na konzolích

Vývoj Mario Tennis na handheldech