středa 26. března 2014

Nintendo 64 Jungle Green

V posledních dnech se s Nintendem 64 v krabici roztrhl pytel. Nejdříve jsem splašil obyčejnou verzi přes bazoš. Další se objevila na aukru jako special edice se zlatých ovladačem. Prodala se za krásných 760,-, což mi přijde jako velmi pěkná cena pro kupujícího. Škoda, že jsem ji přestal sledovat. Na druhou stranu to asi moc nepotěšilo kolegu sběratele z Brna, jenž byl prodejcem.
No a teď konečně ještě můj poslední objev z aukra. Vyšel mě rozumné peníze a jsem s ním velmi spokojen, protože tyhle barevné verze konzole jsou luxusní. Původní cenovka ukazuje 1490,-, čemuž tedy moc nerozumím. Dobová cena se tehdy pohybovala úplně jinde.
Akorát teda nevím, kam ty krabice už mám dávat.
 





Ke konzoli se poštěstila i nějaká ta hra. Kompletní Zelda Ocarina of Time, kterou jsem sice už hrál na 3DS, ale do sbírky je fajn. Třeba si ji i jednou zkusím v původním originále, ikdyž spíš bych si ji už pouštěl na Gamecubu. Dále pak International Superstar Soccer 2000 v krabičce. Osobně mám tuhle sportovní sérii od Konami moc rád. Vyhovuje mi víc než fotbálek od EA. Tahle navíc patří mezi hrstku her, které podporují expansion pak, z těch fotbálkových pak jako jediná. A když se k tomu přičte to, že se jedná o jednu z velmi vzácných N64 her (na počet, nikoliv na peníze), tak se člověku oko zaleskne.
Dále pak jsem k tomu získal obligátního Super Maria, kterého čeká bazar. Pro závodníky nějaké ty formulky, které ale spíš založím do šuplíku, protože F-1 na N64 jsou dost marné. Pak mi přibyl pro mě srdcový Rayman, kterého jsem kdysi dávno pařil na PC. Tak snad se mi ho tentokrát podaří dohrát. A konečně pak Turok 2 a Lylat Wars, k němž už nemám moc co dodat. Až zapařím, udivím, jaké jsou. Nesmím ale zapomenout na plonkovní ovladač. Je docela těžké sehnat barevný kousek, který sedí k mé konzoli. Tenhle má přesně tu barvu, jenž má mašina, na které hraji. Nyní už tedy můžu uspokojit i puntičkářské spoluhráče při multiplayeru.

neděle 23. března 2014

Shaq-Fu

Přesně po dvou týdnech se vracím k dobrodružství celebrit. Tentokrát v hlavní roli Shaquille O'Neil se svým Shaq-Fu. Hru už mám nějaký ten pátek doma a několikrát jsme si ji pustili ve dvou jako náhradu Street Fightera. Typově mi tyto hry vůbec nejdou, snad v životě jsem nenaklikal úmyslně žádné kombo. Možná proto mi tenkrát nepřišlo, že by mezi hrami byl nějaký rozdíl. Snad jen sportovcova verze byla malinko kostrbatější co se týče pohybu. Některé pohyby postaviček trvaly trochu déle a dokud jej nedokončily, nereagovaly na další stisk, což pro někoho zuřivě tlukoucího do joypadu bylo k zblití.
Dnes jsem se ale poprvé dostal k příběhu. Nevím co s tím ti basketbalisti mají, protože zápletka znovu začíná charitativním zápasem. V tomto příběhu akorát Shaq hledá cesta na stvůj match, když se ztratí a zaleze do čínského obchůdku. Tam stačí jen trochu nedorozumění s místním mnichem/prodavačem a hlavní hrdina je ve druhé dimenzi. V té musí postupně projít 5 lokací a v každé z nich porazit v zápase na dvě kola jednoho zloducha, aby zachránil malého chlapce jménem Nezo. Bez přípravy jsem si se všemi 5 nepřáteli poradil ani ne do 20 minut. Nebyla třeba žádná comba, nic. Stačí jen dobře načasovat skok a kop. Mimochodem skok je udělán velmi nemotorně. Nechápu, když má SNES 6 čudlíků, tak proč musí skok proboha být šipka nahoru.
Druhá dimenze

Dostal jsem jednu přímo na žaludek.

I přes tyto nesnáze ale nebyl problém dostat se k bossovi. Tím je mumie je jménem Seth sídlíci v pyramidě. Celý souboj okorenil Shaquille tvrďáckou výhružkou, že mumií rozmotá (unravel), pokud mu nevydá uneseného chlapce. Musím se ale přiznat, že žádné rozmotání se nekonalo. Sethovi stačí pět-deset vteřin na provedení nějakého toho comba a jsem kaput. To se opakuje několikrát dokola, dokud nevyplýtvám všechny continue. Proti němu jsem naprosto bez šance.
Po dvaceti minutách jsem to ale vzdávat nechtěl, tak jsem otevřel návod na netu a našel si nějaké ty tipy a triky na lepší Shaqovi údery a kopy. Pak jsem rozjel jen obyčejný duel a začal trénovat. Po 5x2 zápasech jsem nezvládnul jedinkrát napodobit ani jedno combo. Možná už teď chápu, proč je hra (aspoň tedy na Segu) řazena mezi nejhorší konzolové hry vůbec.

Na druhou stranu je to příjemná oddechovka. Pozvete si domů někoho na hraní, sám si rovnou vezměte Setha a cupujte soupeře dokud vám nechrstne pivo do obličeje.

Novinky březen 2014

Dlouho jsem se nepochlubil s níčím novým do sbírky, ale ono nebylo ani moc s čím. Občas se objevila nějaká drobnost na Game Boy, ale žádná sláva. Nicméně tento týden se zadařilo sehnat komplet N64 s must-have tituly.

Krabice trochu roztrhlá napravo. Ale byla za rozumný peníz a k tomu ke mně dorazil i Donkey Kong, Super Mario, Mario Kart, Diddy Kong Racing a Mischief Makers.

Co se týče těch GB her, tak nakonec z asi třech různých nákupů se zadařilo vybrat i celkem dobré kousky. Jedná se sice jen o cartridge, ale tituly na nich jsou dobré. Postupně jde o Final Fantasy Mystic Quest, Kid Icarus, Double Dragon 2, Alien vs. Predator, GTA, Dragon Ball Z, Mario Tennis, Gradius, Metroid II. Zejména pak Mario Tennis je návykovka.



neděle 9. března 2014

Michael Jordan: Chaos in Windy City

Tak jsem se pustil do hraní Michaela. Chtěl jsem napsat, že hra má zápletku okopírovanou z dalšího epochálního dílka známého basketbalisty - filmu Space Jam. Ale nikoliv, film je přece jen o trochu mladšího data, takže spíš kopíroval částečně on hru.
Zápletka slavného sportovce začíná skoro klasicky. Přijde si pozdě na trénink před charitativním zápasem, když tu zjistí, že všichní hráči jsou pryč. To vše ve stylu komiksu. Následuje několik dalších bum, bang obrázků a Jordan se vydává se svojí mičudou na záchranou misi. Musí projít všechny lokace ve městě Chicagu, kde jsou vězněni jeho spoluhráči. V každé lokaci je pak několik levelů, které je třeba postupně projít. Jeho cestu mu však znepříjemňují záporňáci vyslaní Dr. Maximusem. Ti mají za úkol zabránit Michaelovi v osvobození ostatních košíkářů a umožnit tak psychopatickému doktorovi stvořit nejlepší basketbalový tým na světě/ve vesmíru. Taky vám to nedává moc smysl? Kdyby chtěl aspoň zničit Zemi nebo tak něco.
Jordan's comics

Karikatura Chicaga

Zpět ale ke sportu. Hlavní postava vlastně nedělá nic jiného, než že dribluje sem a tam. Akorát na žebřících si bere míč do podpaží. Nejsou to kroky? To je asi jedno, protože ve hře snad ani žádná pravidla nejsou. Ukazuje se totiž, že Michael netrpí nedostatkem míčů, má jich vlastně nekonečně mnoho a může je vrhat prakticky kamkoliv. Primárně s nimi zabíjí monstra v podobě zombíků, netopýrů a pavouků, ti jsou ale postupem hry nahrazeni i roboty, mutanty či obřími lítající očními bulvami. Dále však lze s míčem dělat ďoury do podlah a stěn, avšak jen na správných místech, která je třeba objevit. Stejně tak s nimi lze trefovat různé páky, které ovládají tajné platformy a výtahy.

"Pískej ty kroky!!!"
Celá hra je totiž akční maze. Cílem je projít vždy celý level za pomocí tajných průlezů, schovaných  výtahů a zamčených průchodů, které lze otevřít zase jen skrytými klíči. Tak trochu hledačka, proto se mi ji nakonec nechtělo ani dohrávat. Člověk musí v každém levelu prolézt naprosto všechny dveře a najít krom klíčů i vězněného spoluhráče. To zopakuje cca pětkrát, následuje konec lokace s bossem, kterého sejme a jde se na vlak. Michael však nejede jako normální spořádaný člověk, vyleze na střechu vlaku a zklání se před mosty a přeskakuje semafory. Tuhle sekvenci si vložte do repeat until Dr. Maximus appears. Doktůrek je sám o sobě dost nechutný mutant, nicméně stačí ho sejmout a následuje plácaní se spokojenými spoluhráči. Pozápasová radost, která mi zatím ale nebyla dopřána.
Secret elevator.

První rukojmí osvobozeno

Sečteno a podtrženo, na SNES vyšlo hodně skvělých her, tuhle bych mezi ně nezařadil. Ale nebál bych se ji označit jako dobrou, či nadprůměrnou. Nic ji vlastně nechybí a s ohledem na zápletku z toho autoři vytřískali maximum. Grafika je pěkná, na konzoli lepší průměr. Hratelnost trochu kazí to, že získání speciálního míče má za následek změnu zrovna používáného míče na ten právě získáný. Trochu otrava, když si chce člověk našetřit na bosse nějakou special zbraň a během sbírání musí vždy na chvíli přestat střílet a naklikat Michaelovi obyčejnou oranžovou merunu. Stejně tak nejsem zrovna fanda her, kterým chybí continue. Chaos in Windy City má sice jakýsi password save, ale dost pofidérní. Nelze se vracet k jednotlivým levelům, ale pouze lokacem. Člověk tedy musí na jeden zátah projít 5 levelů a až pak si může opsat password. A když se to nesdaří, je třeba repete. Na druhou stranu, hra se i na ebayi pohybuje kolem 5 euro, tak snad pro nikoho nebude problém si sehnat vlastní a zahrát si. Kvalita za málo peněz.

středa 5. března 2014

Epic celebrity adventures

Po měsíční odmlce se snad vracíme k dalšímu z retroherních článků. Mezitím nebyl nějak čas hrát a tak ani nebylo o čem psát. Ale není to tak dávno, co mi dorazilo pár her na SNESku. Už snad ani nemá cenu psát o tom, že prodejce se zase předvedl. Tentokrát jsem si ale sám trochu naběhl. Po mnoha životních zkušenostech, ale bez zatrpknutí všemi možnými -ismy, jsem poslal peníze dopředu člověku, jenž se jevil býti etnika, jak se dnes říká romského. Nevím, co mě to popadlo. Ale nejspíš jsem si myslel, že když poslední prodejce, který zklamal, byl s pravděpodobností blížící se jistotě policista, tak zasáhne karma. 
Když jsem nemohl věřit ani člověku, který z popisu své práce pomáhá a chrání, nikoliv podvádí a krade, tak v tu chvíli jsem si říkal, že nemůžu už věřit nikomu. Ale to bych si už nikdy žádnou hru nepořídil. Zvítězilo tedy rozhodnutí, že si svoji víru v lidi otestuji a shodou náhod se objevil inzerát, který mi k tomu měl pomoct. A hovno z toho. 
Dva dny po odeslání peněz na účet se objevil inzerát naprosto identický na jiném inzertním webu (nakupoval jsem přes bazoš, následně se objevil na sbazaru). I přestože v inzerátu bylo stejné telefonní číslo, tak to prodejce, říkejme mu Smokey, zapíral. Prý ho tam on nedal a že je to nějaký podraz. Nicméně po asertivní žádosti o vysvětlení (začínala slovy -Nedělejte ze mě vola - a končila nechtějte vědět čím), druhý inzerát zmizel.
Následující dny pro změnu byly údajné problémy s poštou. Balík se měl 5 dní od odeslání vrátit odesilateli a podobné keci. Následovalo několik ujištění o odeslání. Až překvapující bylo, když opravdu nějaký balík nakonec dorazil. Dokonce v něm bylo skoro všechno. Až na trafo od SNESky. Možná se to zdá jako maličkost, ale s tím je konzole dost na nic. A koupit individuálně trafo na pár stovek vyjde. Sečteno a podtrženo v poslední době mě prodejci pěkně serou.
A teď k obsahu zásilky. Mělo mi dojít 6 her, z nichž polovina byla na Super Famicom. Dle Smokeyho mu ale všechny hry na konzoli fungovaly, tudíž jsem do toho šel s tím, že má asi nějak upravenou konzoli proti regional lockoutu. Taková by se mi hodila a ušetřila by mi dost práce a vlastní úpravou, protože se mi doma už asi dva roky valí 3 díly Final Fantasy z Japonska.
Byl jsem ale překvapen velmi kuriozními kousky. Ukázalo se, že hry nejsou origo SF, ale obyčejný bootleg. No ne úplně obyčejný, už jsem se setkal s mnoha kopiemi her od Nintenda, ale většinou šlo o velmi jednoduše poznatelné Game Boy a Game Boy Advance hry, nebo klasické žluté cartrigde nahrazující NESku. Nikdy jsem se však nesetkal s repro cartridge na SNES. 
V dnešní době se jich už na ebayi hemží mnoho, ale většinou se jedna o kopie 100 a více eurových záležitostí. Tedy současný bootleg. Mně však domů dorazily dobové kopie. Ne že by se jednalo o nějaké zlatem vážené unikáty, ale přece jen bych je klidně nazval kuriózními, až vzácnými. Takové člověk jen tak nesežene.
Problém však je, že dvě již nefungují a když je strčím do kterékoliv ze svých dvou SNESek, tak začnou vydávat zvuk jako zařízení těsně před výbuchem. Z nich mi tedy zbývá jen hra Michael Jordan: Chaos in the Windy City. A tím se dostáváme k dnešnímu tématu. Celebrity ve videohrách.
Je docela pochopitelné, že známý sportovec propůjčí jméno sportovnímu titulu z jeho odvětví. To stejné se dá chápat i u hvězd showbussinessu a dnešních hudebních herních skvostech jako je třeba The Black Eyed Piss Experience. Trochu ale překvapí, když celosvětově proslulý basketbalista místo smečů kosí svoji merunou zombíky a skeletony.
Prvně jsem se s podobnou hrou setkal na Sega konzolích v podání Michael Jacksona a jeho Moonwalkeru. Nicméně konzole této společnosti v mé sbírce dnes chybí a tak se o žádné zkušenosti s Vámi již nepodělím. Avšak nebojte, mám v rukávu jiné perly. Co nevidět zapracuji na recenzi zmíněného Jordanova ublinknutí, které se mi zatím zdá velmi přijatelně. Asi to bude tím, že originál nedělala spolešnost LJN. Mám za sebou první levely a Michael zatím pomocí míče zvládá kosit nepřátele, směčovat náhodně umístěné koše a sbírat tím bonusy a probíjet si tajné chodby. V týdenním intervalech bych se rád ještě podělil o zážitky z her Shaq-Fu (notorického účastníka anket o nejhorší hru vůbec) a Revolution X, akční střílečku, které propůjčili své tváře Aerosmith.
Rozhodně bude, na čem stavět. A proto se těšte na víkendy, kdy se zmíněnými kousky poperu až do konce. Je to motivace i pro mě, abych prerušil delší prostoj mezi članky.