Dramatický růst cen

Co si budeme povídat, už je ta tam doba, kdy bylo možné pořídit cartridge na jakoukoliv starší konzoli za pár korun, respektive do stovky. Došlo k zcela přirozenému procesu, trh prořídnul, lidí co doma na půdě nebo ve sklepě vyhrabou staré hry, aby je bez hamižných úmyslů prodali, ubývá. A to ani nemluvíme o těch, kteří je kvůli úspoře časů vyhazují. Prostě her i konzolí už se objevuje pomálu a vybírat si člověk rozhodně nemůže. Naopak sběratelů přibylo a přibývá nepřímo úměrně tomu, jak klesá počet dostupných her.

            To samozřejmě způsobilo růst cen do takových výšin, že už to nějakou dobu láká i lidi pouze ziskuchtivé. Vadit nám to možná může, ale zase se jedná o zcela přirozený proces. Bazarníci a překupníci vždycky byli a budou. Možná je jen škoda, že v našich končinách není trh dostatečně velký na to, aby se zde usadil alespoň jeden legální obchůdek zaměřený na retro hry. Prozatím se musíme spokojit s překupníky, jejichž obchodní prestiž a dobré jméno zlehka pokulhává, pokud nějaké nohy vůbec má. Kdo se pohybuje častěji na aukru nebo v inzercích, nedělá mu problém přesně poznat, kdo jím je a kdo není. Zejména pak, pokud se tatáž jména prodejců opakují měsíc co měsíc.

            Tak to prostě je a nic s tím nenaděláme. V tomhle směru jsme doběhli poměry mezi sběrateli v západní Evropě a USA. Výlevy o tom, jaká je to hrůza, se na zahraničních fórech objevují už nějaký ten pátek a minimálně o 2 roky dříve než tomu tak bylo v našich končinách. Celý tenhle posun má ale i světlou stránku. Za ty roky sbírání nám sbírky narostly do příjemných rozměrů, a přestože se jich nehodláme zbavovat, je příjemné teď sledovat, jak cena her, které nás kdysi stály pakatel, nyní zhodnocují vložené investice. Však také kde jinde je možné koupit hru a vědět, že za minimálně stejnou cenu ji prodám za týden, měsíc, rok, ale i po pěti letech, co ji vyhrabu někde ze skříně. To s žádnou novou hrou nehrozí. Shrnuto, nynější stav má svoje stinné i světlé stránky. Prozatím se však nestalo, že bych se sbíráním nějak polevil, že bych nesehnal hry v přiměřené ceně nebo že bych byl na nic nenarazil delší dobu jak měsíc.

            Nejlepším představitelem konzole, na které se popsaný proces projevil nejmarkantněji, je Super Nintendo. V porovnání se všemi obvykle dostupnými konzolemi (neberu v potaz takové vzácné kousky, jako je například Neo Geo MVS) jsou ceny jejích her postiženy zdražováním nejvíce. Není žádnou novinkou, že je naprosto běžné, že dříve dostupné hry s Mariem nebo Donkey Kongem se otírají o hranici 500,-. A to ani nemluvíme o shánění her v krabičkách či úplně kompletních baleních. To je již mnohdy úplně mimo finanční možnosti českého člověka s průměrným příjmem. Samotných cartidge, které by v dnešní době vyšly na ebayi přes 100 euro napočítáme desítky. Přes 50 euro už jich bude přes 100. A i tak se mi podobných kousků podařilo sehnat nemálo. Kdysi jsem sice začínal pouze s NES hrami, ovšem postupně jsem se propracoval ke sbírání většiny her z dílny Nintendo. U nás mnoho her na NES nebylo k dispozici ani tehdy, protože životní dekáda této konzole proběhla částečně ještě před revolucí a v době, kdy u nás ještě nebyl oficiální distributor. Proto jsem ani před nějakými 8 roky na moc her nenarazil. Objednával jsem častěji i z ebay. Pak ale přišla doba, kdy EU zpřísnila dovoz, a mě nezbylo, než se na ebay vykašlat. Z toho důvodu jsem i rozšířil svůj záběr a začal se ohlížet po SNES.

            To už se psal rok 2012, co jsem pořídil první kousky na Super Nintendo a od té doby se mi podařilo rozšířit sbírku na úctyhodných 175 kousků. Mezi nimi mimo jiné tyto vzácné tituly, jejichž ceny se nyní pohybují na ebayi v cenách, které bych nebyl ochoten za ně utratit. Zde jsou i se stručným příběhem.

 
Brawl Brothers


Brawl Brothers je druhým dílem hry Rival Turf. Jedná se o tradiční beat 't' up, který určitě nikoho neurazí. Kdysi jsem na něj narazil ve větším bundlu na aukru. Každopadně nepatří mezi moje nejhranější hry na SNES.



 

Captain Commando

Další beat 't' up, pro změnu ale můj nejoblíbenější. Ještě se mi ho nepodařilo dohrát, hra má jen 5 continue. Ale snaha pokračuje. Jedná se o původně arkádovou hru, kterou bych si rád sehnal i na svůj kabinet. Za hru jsem kdysi musel dát svého prvního Super Metroida.

 
Castlevania IV

Spolu se Zeldou níže se jedná o moje vůbec první kousky, které se mi podařilo sehnat, když jsem začal sbírat hry na Super Nintendo. Hra pochází z české produkce, má dokonce cenovku za 2500,-. Mě naštěstí tolik nestála. Je v super stavu, úplně kompletní, navíc dokonce i s přeloženým českým manuálem.

Castlevania Vampires Kiss

Druhá Castlevania, co vyšla na SNES. O chlup horší verze než IV. A pěkně těžká, řekl jsem si, že ji musím dohrát, protože mě vyšla na majlant. Nejvíc, co jsem prozatím za hru dal. Ale stále jsem zaseknutý ve tak 2/3 hry. Nechápu, jak James Rolf zvládá vždycky k Halloweenu dohrát všechny Castlevania na NES a SNES.

Demons Crest
Demons Crest, dle mého názoru jedna z nejlepších her na Super Nintendo. Vyždímala možnosti konzole do poslední kapky. Akční hra, kde hráč sbírá pro svoji postavičku další schopnosti podobně jako třeba v Mega Manovi. A podobnost není čistě náhodná, Demons Crest je taky od Capcomu. Lze ji dohrát několika způsoby a sám jsem jich už několik viděl. Zatím ale bohužel ne ten nejhlavnější spočívající ve splnění všeho, co je ve hře možné.

Double Dragon V

Další z řady beat 't' up, co na SNES vyšel. Ostatně tenhle žánr Super Nintendo neuvěřitelně ovládlo. Na tuhle hru jsem narazil na Slovensku, nevyšla na moc euro, tak proč ji nevzít.







 Incantation

Znovu kousek uzmutý ze Slovenska. Incantation mě nikdy moc nebavilo, ale je to spíš výjimka potvrzující pravidlo hratelnosti vzácných her na SNES.

Megaman X 

Na Megamanovi s kamošem dřeme už několik týdnů. Nejsme schopni ho dohrát. Základní bossové už jsou dávno mrtví, všechny boosty vysbírané, ale přesto nejsme schopni pokročit. Jen taková libůstka, pokud se podaří vysbírat vše možné ve hře, tak Megaman získá schopnost Hadouken, kterou měl Ryu ze Street Fightera.


  Megaman X2



Druhý díl jsem objevil na bazoši. Prozatím čeká a postává v řadě. Jakmile dohrajeme první, tak bude na řadě i tento.

 Ninja Warriors

 

V tomhle případě nalezeno na aukru. Cokoliv s názvem Ninja Warriors nemůže být špatnou hrou a taky není. Více info jsem napsal už zde.

Pocky Rocky


Odborně se tato hra nazývá cute 't' up. Naprosto úchýlná japonská grafika, ale jinak překvapivě skvělá hra. Akční 3D střílečka panenky a medvídka, ideálně se hraje ve dvou, poněvadž je neuvěřitelně těžká. Stále nám odolává, ale my ten final screen jednou uvidíme.

 

Rock n Roll Racing

Na aukru prodej několik SNES her v krabičkách. Hromada blbostí a tahle hra. Blbosti včetně nějakého dementního golfu se prodávají po 500,-. Jen tahle hra vyjde na 250,-. Hold někdy má člověk štěstí. Super závody, pohled zvrchu, podobné RC nebo Micromachines hrám. Nekonečná hra, kdy hráč vítězí, získává peníze, nakoupí vylepšení a tak dále pořád znovu.






Secret of Evermore
Tohle nazývám velkou Slovenskou loupeží. Objevil jsem inzerát, sedl do auta pod záminkou výletu do lázní a dovezl si tuhle hru v super stavu ještě spolu s konzolí. Nahráno ale moc nemám, je německy.

Spiderman Separation Anxiety

Na tohohle Spidermana jsem u nás narazil již třikrát. Nejdřív jsem sehnal cartidge, pak kompletní hru a nakonec ještě kompletnější hru, kterou teď vidíte na fotce. Taky z pochází z našich obchodů, tehdejší distributor pro nás přeložil manuál. Hra samotná má zajímavou grafiku, ala komiks.








Sunset Riders

Sehnáno na aukru. Skvělá westernová střílečka pro dva hráče. Měl jsem možnost zahrát si i na dedikovaném automatu v Ornově muzeu, ale tuhle verzi to prostě nepřekonalo.

Super BC Kid

BC Kida jsem v krabičce sehnal poměrně nedávno a ještě jsem se vlastně ani nedostal k pořádné hernímu otestování, tak uvídíme, co mě čeká v podobě tohoto skvostu.






 Super Double Dragon

Další z tradičních beat 't' upů. Nestíhám je ani všechny hrát, protože tenhle nepatří k mým nejoblíbenějším. Ale kdo by neměl rád Double Dragona obzvlášť za dobrou cenu.

Super Metroid

Potom, co jsem svého prvního Metroida vyměnil za Captain Commando, musel jsem zákonitě sehnat druhého. Tenhle navíc s německým manuálem. Už jsem u nás viděl prodávat stejný kousek, dokonce i s tou velkou krabicí, ale stál na mě moc. Stále ho mám odloženého, když bude hodně času, abych ho dohrál a v klidu si ho celého užil. Čas bohužel ale není.





Teenage Mutant Ninja Turtles: Turtles in Time



Hitovka pro každého, kdo prožil aspoň část dětství v 90. letech. Želvy, pizza sloužící pro doplnění life baru, co víc si přát.

The Legend of Zelda: Link to the past

Spolu s Castlevanii IV moje první sehnaná hra. Naprosto kompletní německá verze s počeštěným manuálem. Ale taky důvod, proč jsem Zeldu na SNESce ještě nehrál. Anglickou verzi se mi ještě nepodařilo sehnat.






 Wild Guns
 
Super netradiční hra na Super Nintendo. Dohrána již asi třikrát. Hráváme ji často, protože umožnuje multiplayer pro dva. Funguje podobně jako lightgunové hry, akorát se míří kurzorem přes D-PAD. Težko se to popisuje, stálo by to za zkoušku. Kdysi jsem o ní už něco málo napsal.

X-Men: Mutant Apocalypse

Loňský převánoční objev na aukru. Kup teď doslova, to jsem nemohl nechat být.

Mario Tennis - sport, který není tak úplně sportem

Sága rodu Maria, co přežila pleš André Agassiho a vztah Radka Štěpánka s Nicol Vaidišovou. Není větší legendy, co by se proháněla po virtuálních kurtech již přes dvě dekády.

     Netrpělivě nyní očekáváme její další pokračování v podobě Mario Tennis: Ultra Smash na Wii U. Již jen přízvisko napovídá pořádnou tenisovou řežbu, na kterou se osobně ohromně těším. Předtím bychom však mohli vrhnout náš pohled zpět do historie a krok za krokem projít Mariovu tenisovou kariéru. Psal se rok 1995, Mario tehdy již nejenom zkušený instalatér, ale i uznávaný lékař si nemohl dovolit nadále riskovat svůj život na závodních okruzích Mario Kartu a vrhl se na sport bílých límečků. Však proč také ne, pravidla si už osahal coby empirový rozhodčí v roce 1984 ve hře příznačně pojmenované Tennis dostupné tehdy jak konzoli Famicom (u nás známé NESko), tak i posléze na Game Boy.

     Vůbec poprvé se však Mario dostal k samotnému hraní až ve zmiňovaném roce 1995 ve hře Mario's Tennis na (ne)přenosné konzoli Virtual Boy. Tehdy ale pouze jako monored rozmazaná postavička pohybující se v pseudo 3D prostředí nedosahoval takových kvalit, jakých jsme dnes u něj už zvyklý. Ostatně na oné nepříliš proslulé konzoli nedosahovalo velkých kvalit vůbec nic.

   


     Ve druhé generaci už Mario spolu se svoji rodinou hrdinů a padouchů začal poprvé stoupat v žebříčku AMTP (Association of Mario Tennis Professionals, pozn. autora). Dočkali jsme se tak poprvé opravdu přenosné verze hry na Game Boy Color a domácí na Nintendo 64, poslední konzole z dílny Big N podporující cartridge. Osobně jsem GBC verzi úplně nepropadl, protože přinesla do hry RPG prvek, který mě pouze zdržoval od možnosti pořádně mlátit do míčku.

      Oproti tomu N64 verze dala mým joystickům pořádně zabrat. Přestože se mi dostala do rukou až následně po mladší verzi na Gamecube, přinesla před obrazovkou spoustu hodin skvělého hraní s vypjatými sportovními momenty, zklamání v podobě depresí a rage-quitů, opuchlých palců, ale hlavně moře multiplayer zábavy s přáteli. Nelze ani opomenout fakt, že v té době revoluční Transfer Pak umožňoval interakci mezi oběma verzemi hry. Hráč si tak mohl natrénovat tenistu na Game Boyi a pak s ním následně hrát zápasy na N64. Postavy bylo možno přenášet i opačně a zpřístupnění dalších typů kurtů nebylo vůbec k zahození.
 

     Pokročíme-li o pár let dopředu, dostáváme se k další generaci. Mario Tennis zažil reinkarnaci znovu jak na přenosné, tak i na domácí konzoli. Mario Power Tennis na Game Boy Advance pokračoval ve šlépějích svého předchůdce a zachoval si příběh s nádechem RPG a tréninku hráčů. Ochuzen byl však o propojení se svým protějškem na Gamecube. To však neznamenalo, že by si hráč nemohl hru užít na i doma před obrazovkou televizoru, umožnil mu to Game Boy Player. Ačkoliv GBA verze umožňuje multiplayer, je přece jen dnes trochu nepraktické, sehnat dalšího člověka s poněkud postarším handheldem ochotného se přidrátovat k mému pomocí Link kabelu nebo bezdrátově s Wireless adaptérem (to považuji ještě méně pravděpodobné). A já jsem člověk společenský a radši natrhnu prdel živé osobě než nějakému CPUčku. Proto se veškerý můj zájem vrhl na Gamecube.

     Jedná se prozatím o poslední vystoupení Maria na greenu, které si jeho zbožňovatel může doma pustit. Wii verzi nepočítám, poněvadž jde o to samé v bílo-modrém. Zahrát si tu samou hru s Wii Controllerem nepovažuji za posun a dost možná ne ani za výhodu. Z toho důvodu budu mít na Gamecubu jen v multiplayeru nahranou už hezkou řádku hodin čítající trojciferné číslo. Osobně jsem si samozřejmě zahrál na všech možných kurtech, a se všemi možnými postavičkami a jejich schopnostmi. Po takto dlouho odehraném čase ale člověk přičuchne k nevýhodám některých speciálních úderů, slabostem postaviček a řekněme si i někdy nefér náhodě, která může zápas dost ovlivnit. A jako soutěživý typ musím chránit svoje nervy a co si budeme povídat i ovladače před zničením. Dost možná i přátelství by vzalo za své, takže jsme se nakonec dostali ke hře oproštěné o cokoliv navíc. Hraje se na obyčejném kurtu a s podobnými postavičkami. Nejlépe Luigi a Mario nevykazují žádné rozdíly. A to se teprve pak ukáže skill, psychická odolnost a ten pravý vítěz. 

    Dost možná by nástupcem pro mě mohl být Mario Tennis Open na 3DS, kde jsem si prošel všechny turnaje a porazil CPUčka. Bohužel mi ale chybí spoluhráči s touhle konzolí, proto jsem hru docela brzy opustil. Jedná se však o velmi kvalitní hru, kterou bez výčitek doporučil, zvlášť pokud si člověk chce odpočinout od Mario Kartu.

    A snad možná proto tak netrpělivě očekávám Ultra Smash, nějaký ten progres by si Mario Tennis už zasloužil.

Vývoj Mario Tennisu na konzolích

Vývoj Mario Tennis na handheldech